Národní obrození

Český národe

Naší vlastí je Česká republika. Jsme Češi. Jako Češi, jsme velmi šikovní lidé.
Umíme si poradit, dokážeme vymyslet.

Možná jsme se to museli naučit, když nás nejprve utlačoval jeden diktátor ze západu za 2. světové války, a následně jiný diktátor z východu za Studené války.
Už jsme asi i zapomněli, jak by měl vypadat Čech, který by náš národ vedl k dobrému.

My sami ale naši českou šikovnost zpravidla používáme, abychom získali "malou domu". Divíme se, že lidé, kteří vedou náš národ, jsou stejní jako my. Kdybychom tak každý dokázali trochu vyjít ze sebe, ze své sebestřednosti. Kdybychom dokázali svou "malou domu" rozšířit na "velkou Domu". Kde by oním Domovem, byl náš Domov - naše vlast. To znamená lidé kolem nás. Příbuzní, sousedé, blízcí i vzdálení, známí i neznámí.

Jako bychom byli v období hledání. Možná ne náhodou naše Česká hymna začíná otázkou "Kde domov můj?" Poslední verš hymny nicméně na tuto otázku dává odpověď. A ještě spíše na ni dává odpověď poslední verš 2. sloky téže písně, která už není součástí státní hymny.

Náš národ, a tedy každý Čech, má již 20 let osobní svobodu rozhodování. Žijeme bez diktatury z ciziny. Učíme se, jak se svobodou rozhodování zacházet.

Jako "šikovní" Češi jsme zatím vymysleli různé "zkratky". Zkratky k věcem: zadlužení rodiny. Zkratky k bohatství: sázení a hazard. Zkratky k lásce: pornografii. Zkratky k osobnímu prospěchu: funkce úředníka s rozhodovací pravomocí o penězích druhých. Zkratky k bezstarostnosti: antikoncepce a potraty. Zkratky k radosti: drogy. Zkratky k životu: žití cizích životů skrze obrazovku.

Máme tolik zkratek. Měli bychom být dokonale šťastní. Ale jakoby zjišťujeme, že nám tyto zkratky ono osobní štěstí a naplnění dlouhodobě nepřinášejí. Spíše nám přináší beznaděj, samotu, apatii a znechucení.

Možná již nastal čas na nějaké národní obrození. Co by to ale mělo být? Západ i Východ nás v minulosti zklamal. Někteří ještě zkoušíme Jih a Dálný východ. Hledáme odpovědi v tamních naukách. Někteří pak upadáme do okultismu. Z bláta do louže.

Možná nastává čas hledat ve své historii, co bylo dobré, co fungovalo. Co jsme zapomněli, odhodili, nebo nám to bylo z venčí vzato. Možná nastal čas na národní obrození.

Národní obrození ale nemůže být organizovanou akcí s někým nahoře. Národní obrození mnohem víc souvisí s pohledem do sebe sama. Je spíše o tom, co je v nás samých. Směřuje do naší duše. Směřuje tedy spíše do naší osobní duchovní oblasti, než kamkoli jinam.

Možná je čas oprášit morálku, spolehlivost, pravdomluvnost, váhu svého slova, vstřícnost a lásku. A láska není pocit zamilovanosti.
Láska je obětování vlastního prospěchu pro prospěch druhého, aniž musím.

Pokud musím obětovat, není to láska. Pokud nemusím, ale přesto chci, je to láska.
Láska je čin, který je dobrovolným dárkem druhému.

Je tu alespoň jeden další Čech nebo Češka, kteří cítí potřebu národního obrození?
Kdo cítí, že jako Češi jdeme po sestupné spirále do stále větší bolesti?
Jak z toho ven?